Rakouská severozápadní dráha (základní síť)

edice Průmyslové dědictví

Alena Borovcová

Po knize věnované tratím Jihoseveroněmecké spojovací dráhy (Pardubicko-liberecké dráze) následuje jako druhý díl trilogie Rakouská severozápadní dráha. Ta se stala dceřinou či sesterskou společností prvně jmenované. K jejich plné fúzi vlastně nikdy nedošlo. Ač sloučily všechna svá oddělení, účetně zůstaly oddělené.

Rakouská severozápadní dráha (Österreichische Nordwestbahn, dále ÖNWB) patřila mezi nejdůležitější a nejrozsáhlejší železnice habsburské monarchie. Její tratě se dělily na dvě části:

1. Základní síť, tvořenou státem garantovanými tratěmi, k jejichž stavbě byla společnosti udělena koncese v roce 1868. 

2. Doplňovací síť, nazývanou také Polabskou dráhou, bez státní garance výnosu z investovaného kapitálu, jejíž koncese byla vydána v roce 1870.

Předkládaná publikace se soustředí na první část, základní síť ÖNWB. Její kmenová trať vycházela z Vídně a přes Znojmo, Jihlavu, Havlíčkův Brod, Čáslav, Kolín a Velký Osek směřovala do Mladé Boleslavi. ze stanic této páteře postupně odbočovalo šest křídel do Sigmundsherbergu (Rakousko), Rosic nad Labem (Pardubice), Poříčí u Trutnova, Jičína, Vrchlabí a Svobody nad Úpou. Na doplňovací síť ÖNWB (tzv. Polabskou dráhu) se zaměří poslední díl trojdílné série. 

Obrazový doprovod druhého dílu obohacují unikátní záběry pořízené kolem roku 1871 c. k. dvorním fotografem Josefem Löwym pro prezentaci železniční společnosti ÖNWB na Světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Rozlehlé plochy polí a údolí říčních koryt modelují náspy a zářezy trati přerušované tělesy kamenných a ocelových mostů. Vznosné kamenné a cihlové budovy stanic působí v ploché krajině, nezaplněné průmyslovými podniky či městskou zástavbou kolem dosud nevytyčených Nádražních ulic, osamoceně.

Publikace se zaměřuje především na formulaci památkových hodnot a vytipování památkově hodnotných objektů sítě ÖNWB jako historicky uzavřeného celku. První část postihuje široký kontext vzniku železniční společnosti Rakouské severozápadní dráhy, popisuje vedení trati krajinou a formou krátkých medailonků přibližuje osobnosti, které se zasloužily o vznik, stavbu a provoz této dráhy. Část o typologii představuje prostřednictvím plánů a přehledných kreseb Vladimíra Londina specifickou architekturu ÖNWB, které dal vytvořením normálií jednotnost a řád Wilhelm Hellwag a projekční prací typický vzhled Carl Schlimp. Kapitola zahrnuje i období po vzniku Československa, kdy se nové společenské poměry odrazily v architektuře novostaveb výpravních budov ve sjednocené síti Československých státních drah. Poslední část, katalog, je úzkým výběrem památkově hodnotných objektů základní sítě.