Paragliding

Richard Plos a kolektiv

Učebnice létání s padákovými kluzáky

Letectví má za sebou teprve první stovku let vývoje, počítáme-li od prvních pokusů Němce Otto Lilienthalla, který podle oficiálních dokumentů uskutečňoval v letech 1890 až 1896 první hodnověrně doložené pokusy o létání s bezmotorovým kluzákem. Své experimenty bohužel završil roku 1896 smrtí v troskách svého výtvoru, směr dalšího vývoje ale naznačil... Angličan Pilcher se nenechal Lilienthallovým koncem odradit a dále se snažil vylepšovat jeho kluzák. I jemu se stal bohužel osudným. Tyto konstrukce ještě nebyly dostatečně vyspělé a lidské vědění ohledně aerodynamických zákonitostí letu mělo tehdy více děr než cedník na noky. Vývoj však pokračoval a průkopníci jako Chanute, Ferber, Voisin, Bleriot či Offermann posouvali svým výzkumem úroveň konstrukce kluzáků stále dopředu. Nakonec si největší slávu za prvenství motorového letu s letounem těžším než vzduch odnesli dva bratři roku 1903, Orvill a Wilbur Wrightovi.

Po nich přišli další a další a vzdušný živel se stával člověku stále více přirozeným. Naučil se v něm dopravovat, pak válčit a nakonec jej začal využívat pro zábavu, což je i případ paraglidingu. Díky tomuto vynálezu dnes mají všichni letuchtiví  zájemci cestu do oblak značně zjednodušenu. Možnost létat se přiblížila na dosah ruky mnohým. Úspěšný rozvoj létání s padákovými kluzáky je založen především na finanční dostupnosti a relativní jednoduchosti ovládání. Kluzák ušitý z látky si za první desetiletí své existence podmanil už statisíce lidí po celém světě a o tom, že nahoře člověk alespoň na chvíli zapomene na běžné starosti a lapálie, není třeba pochybovat. Zároveň ale netřeba pochybovat o tom, že i toto nejjednodušší létání vyžaduje poměrně vysokou míru znalostí a dobrý výcvik pod vedením kvalifikovaného instruktora.